MANNGARD jsou z Norska. A nehrají black metal. Což značí jediné. Každý Nor, který nehraje black metal, zákonitě začne pachtit nějakou hudební úchylnost či alespoň podivnost. Nevím čím to je, ale tahle zem je zkrátka nějak prokletá hehe. Buď to skončí někde u trip hopu, nebo z jejich tvorby člověka alespoň bolí makovice (často v dobrém slova smyslu). A jak to dopadne, když Nor vezme do ruky nástroje a začne hrát thrash metal? To máme šanci zjistit právě díky druhému dlouhohrajícímu titulu MANNGARD. Ten první vyšel v roce 2006 hnedle u Nocturnal Art pod názvem „Circling Buzzards“.

Koncept druhé desky je poplatný šílenému původu muzikantů. Našel inspiraci ve válce Severu proti Jihu s tím, že na albu „European Cowards“ proti sobě stojí Evropa a USA. Pomyslné thrash metalové bojiště se tak stává dějištěm fiktivní či snad prorocké vize. Jen ty archaické vojenské mundůry již v dnešní době nukleárních zbraní budou těžko k využití. A vlastně ani po hudební stránce není MANNGARD zrovna archaickým příkladem thrash metalu. Využívají často různých nervních postupů a tak se zdaleka vyhýbají srovnání s jinými thrashovými kolegy. Propracovaná a technická tvorba je na hony vzdálená klasikám typu Slayer či Debustrol. Naopak budou potěšeni milovníci kompozičních záludností a složitostí. Sám za sebe musím říct, že té komplikovanosti je na můj vkus přeci jen trochu moc a chybí mi nějaký důraznější tah na bránu. Jisté náznaky a chvilky tu jsou, ale končí v dalších nervních disharmoniích dřív, než je mi milo.

Po zvukové stránce je všechno v pořádku a každým kovumilným uším poskytne sound namíchaný Iverem Sandoeyem pocit dostatečného komfortu. Všechno dostatečně přehledné a čitelné. A zároveň dostatečně tvrdé a důrazné. Daleko složitější je pro mne naladit se na aranžerskou vlnu samotných hudebníků. Časté komplikované krkolomnosti smazávají výhodu rozsahu nahrávky ve smyslu občasně umného okořenění thrash metalového základu deathovými a blackovými ingrediencemi. V tomhle směru je album dostatečně současné a rozhodně si nedělá hlavu se snahou striktně se napáskovat do jedné škatulky. Moje další potíž je zpěvák Olav Iversen. Ne snad, že bych s ním měl nějaký osobní problém hehe. Naopak je velmi chvályhodné, že se snaží užívat co nejpestřejší paletu barev svého hlasu. Leč ta klasicky thrashová barva je značně uřvaná a to v pro mne dost nesympatické barvě a podobě. Zákonitě je to hlas na albu nejpoužívanější a to je vcelku zásadní problém, když má člověk být nadšený albem.

Když nechám stranou všechny nešvary, které se mi nezamlouvají, je nutno říct, že MANNGARD rozhodně není nějakou partou amatérů. Stvořili album s originálním konceptem, které je profesionálně nabouchané a má v sobě punc jisté neotřelosti. Daní za tyhle klady je fakt, že jejich tvorba nebude pro každé uši. Čehož jasným příkladem jsou ty moje. Nehodlám však kapelu nějak potápět, neboť to si rozhodně nezaslouží. Norové potřebují thrashového fandu, který má rád odlišný přístup ke svému oblíbenému stylu a nevadí mu ony nervní motivy a feeling, s nímž občas operují také některé coreové party. Sám osobně pár takových úchylů znám a těm také poputuje tohle album.

Sám jsem se zaujetím vyslechl, ale do bitvy mezi Evropou a USA se mi proniknout nepodařilo. Zůstal jsem stranou jako divák. Bez hlubších pozitivních či negativních emocí...