Ne každý má na dnešní svět dostatečně pevný žaludek a nervy. Takových lidí je určitě víc než dost. Copak žaludek. Vyblít se není příjemné, leč na zdraví se to nepodepíše tolik, jako když jednomu rupnou nervy. To se pak ti odvážnější pustí do svých spoluobčanů a dostanou se do zpráv a nebo se pustí sami do sebe a dostanou se taky do zpráv, jen už jim to zpravidla tolik nesluší. Přeci jen se do kamery líp směje, když člověk nemá rozprsklej ksicht po zdi. Ale dost veselého rozjímání nad životem. Proč o tom všem blábolím? Poslední album hronovských se totiž zaobírá těmito často neveselými věcmi. Sami muzikanti snad nic podobného neřeší a svoje zlosti a deprese nového věku si vybíjejí pomocí nástrojů a TORTHARRY.

Tahle kapela už funguje řadu let (vždyť byla mezi prvními death metalovými hrdiny s vlastním CD u nás) a těžko je nějaký pravidelnější návštěvník festivalů a koncertů mohl aspoň letmo nepotkat. Sám jsem je viděl nesčetněkrát a naneštěstí musím říct, že mne jejich tvorba nikdy nijak zvlášť nezaujala a nedonutila shánět studiové nahrávky. Vždy mi jejich projev připadal tak nějak sterilní a prost nějakého většího vnitřního charisma kapely. To je samozřejmě dáno také tím, jaký styl death metalu sám vyhledávám. V době vydání debutního alba „When the Memories Are Free“ (1994) mi ještě jejich tvorba byla vcelku milá už díky krásně zkostnatělým postupům, které byly samozřejmě poplatné době. Co postrádaly naivní hrobařské melodie na invenci, to spolehlivě nabraly na atmosféře. Stačí vzpomenout na takovou „Sunshine“ či instrumentálku „Thirtees“. Ale co o nějakých těch 15 let později?

„Round Table of Suicide“ je v pořadí šestým albem kapely a to je samozřejmě znát na muzikantské vyzrálosti borců. Samozřejmě se kapela snaží kráčet s dobou, seč jí síly stačí a většinou to jinak ani  nejde. Kapel je dnes až moc a prosadit se není snadné. Navíc by chlapy těžko uspokojovalo hrát to samé, co brnkali před patnácti lety. V intru si vyslechnete dialog Paula Speckmanna (funeral bitch!!!) alias nešťastného tatínka s potomkem, který dopadne tak vesele, že si fotřík radostí ustřelí palici (ono po takovém rozumování malého  pidižvíka se asi není moc čemu divit heh). Vzápětí se spustí první (vlastně desátý podle názvu skladeb) případ z tohoto spisu neveselých osudů a ve značně natlakovaném zvukovém kabátu (Shaark) se do vás pustí neveselá realita, kterou chlapi servírují svým nervním death metalem. Když se člověk zaposlouchá pozorně, najde si i postupy, které TORTHARRY provázejí od samých začátků. Což je logické a vlastně i prospěšné. Zachování vlastní tváře alespoň do jisté míry hudební značce rozhodně většinou svědčí. Kytarová sóla jsou méně melodická než dřív a o to víc technická. Dá se říct, že celkově do kontextu celého alba zapadají lépe už proto, že sebevražedné deprese jsou spíš nervy ničící, než aby se nad nimi klenuly nějaké líbivé melodie. Po téhle stránce je tedy nejspíš vše v pořádku. Problém shledávám v tom, že po poslechu celého alba se tentokrát není tolik čeho chytit. Člověk musí poslouchat a hledat víc. Jestli jsem měl u téhle kapely někdy nějaký problém, pak to byly vokály. Nesedí mi barva, kterou má na můj vkus jaksi uměle tlačený řev (ehm) a chybí mi nějaká energie, která by tu celou mašinerii umocňovala. Proti frázování ničehož nic, ale chybí tomu síla. Dá se však říct, že za ty roky je to jedno z poznávacích znamení kapely a fandové by si TORTHARRY s jiným chropotem možná ani už nedokázali představit. Otřískanějšího fandu tohle album asi jen těžko nečím překvapí. Death metal občas snaživě drtící, občas ochucen thrashovou řízností (při některých postupech a melodiích v „Case 11“ se mi vybavila stará dobrá Sepultura v dobách chaosu a to nemyslím vůbec ve zlém – jedna z příjemnějších a výraznějších chvilek na albu), často taky v moderním duchu nervně působící. Ne všechny motivy se mi jeví zrovna šťastně volené, ale to už je na každém, jak mu album celé sedne.

Stejně rozporuplný je i obal, který by mi měl vonět díky svému old schoolově infantilnímu pojetí, ale čertužel tomu tak docela není. Chybí mi tam takové to NĚCO, jako vlastně v celé tvorbě kapely. Myšlenka je dobrá, ale zpracování poněkud pokulhává.