Čas je neúprosná mrcha. Nehne s ním nic. Alespoň co se lidského života týče. Prostě se postupem času zkroutíte, seschnete, zesenilníte a budete staří. V tom lepším/horším případě (to už záleží od kusu) mrtví. No nesmějte se. To nemluvím o něm. To nemluvím o nás. To mluvím i o vás. Člověk pak trpí různými nostalgiemi a melancholiemi, páč je lepší vzpomínat, jaké člověk dělával koniny kdysi, než je dělat nadále a s bolavým hřbetem. Ale to jsem chtěl spíš odlehčit čas, kdy člověk jde do let, když už skoro můžu mluvit z vlastní zkušenosti. Na osobu BigBosse to platí jen částečně, neboť jeho věčný pobyt mezi nejen muzikantskými kamarády a kolegy, kterým by věkem mohl dělat tátu či snad i dědu, má jistě blahý vliv na ducha a nezbývá než smeknout, když se člověk podívá na jeho neutuchající aktivity. Už nějakou dobu Jiří mluvil o tom, že by chtěl nahrát album metalových balad. Docela jsem se na to těšil, neboť některé pomalejší posmutnělé vály Root mám v silné oblibě a tak proč se netěšit na další objemnější nálož že? Ten čas nadešel.

Album vychází jako třetí sólový BIG BOSS a jaké je, na to se teď společně podíváme. Podle mě již nestor nechtěl zakládat další neznámý projekt a tak balady vyšly pod logem samotného mistra i když se nedá příliš brát jako přímý následovník předchozích dvou sólových počinů „Q7“ (1994) a „Belial´s Wind“ (1998). Tam bylo spíš plno hokus pokusů a experimentů a upřímně řečeno mi moc nevadí, že na novince neslyším Jiřího rapovat. To pozpěvování mu přeci jenom jde víc k pleti.

Hned za zvuků intra na rovinu prolátnu, že moje očekávání byla naplněna jen částečně. Na albu se muzikantsky i skladatelsky podílelo vícero lidí a je to tak trochu znát. On je  to částečně jistě i klad, jen se mi to celé pořád zdá nějaké roztříštěné a ne zcela celistvé.
„The Wind“ je intrem, které odrecitoval Paul Speckman. Že ho neznáte? Taky má pěkný vous...

„The Cognition“ je postavená na kytarovém vybrnkávání, na pocitech, které s sebou přináší možné očekávání příchodu Smrti, o poznávání sama sebe v těch okamžicích. Skladba je to tuze křehká, Jiří se nesnaží nikterak exhibovat svým hlasem a vše jen podtrhuje kytarové sólování. Je to všechno takové posmutněle smířené. Žádné hluboké deprese ani dramata...

„Solitude“ je bezpochyby BigBossovo oblíbené slůvko. Věnoval mu tedy další skladbu, kterou pro něj napsal Igor Hubík, tedy kolega z Root. A na výsledku je to taky znát podstatně víc, než u prvního songu napsaného šéfem. „Solitude“ je poněkud majestátněji klenutá a neztratila by se ani na albu domovské kapely obou autorů.

„Tears of the Ages“ je pro změnu, aby toho nebylo málo, dítkem dalšího rootana Ashoka.V tomhle případě se však jedná o půvabnou a hladivou klavírní kompozici, kterou Ashok jen lehce okořenil svou sólovou kytarou. Nic obzvlášť složitého či snad krkolomného. Ale večer se u poslechu člověku tuze příjemně lebedí a to se přehoupneme do mojí oblíbené...

„The Ocean“, kterou má na svědomí Blackie. Ikona Root, která už se nějakou dobu věnuje svým aktivitám, ale nikdy se nezapomene znovu vynořit po boku Bigiho a znovu nás potěšit, nejspíš stejně tak jako samotného šéfika. I „Oceán“ je vlastně svou strukturou dosti jednoduchá skladba a přesto má v sobě to kouzlo v něž jsem doufal při vkládání kotouče do přehrávače. Vyznání se silám, které rodí i ničí čiší upřímnosti a poetickou láskou.

„The Moment of Pearl“ mne svou uvolněně akusticko kytarovou náladou málem přenesla do alba „Lies“ od psychopatických Gánů. To samozřejmě říkám s kupou nadsázky, ale něco na tom bude. Je tu opět cítit takové nějaké smíření, poklid a morbidní nadhled. Tenhle pocit jenom umocňuje vtípek v závěru pecky, který opravdu zahání veškeré plačtivé nálady někam daleko pryč a vše náležitě odlehčuje.

„The End“ je druhou Rootovitější skladbou na albu. Samozřejmě nečekejte nějaký fofr, to ani náhodou. To jen typické kytary a zvuk připomenou kořen Bossovy domoviny. Druhá část songu se přeci jen vícero zklidňuje a svou křehostí znovu hladí a nutí k věčnému spánku s klidnou hlavou.

„I Scream in the Dark of Loneliness“ je prvním bonusem na cédéčku a tak je jasné, že půjde o nějakou tu odbočku, mimo probíraná posmutnělá témata. Hudebně zde je rozdíl patrný. Zvuk navazuje na předchozí skladbu, ale jedná se o daleko techničtější a složitější kompozici. Více muzikantsky hýřící, než že by přetékala emocemi. Tohle již není tak úplně moje krev, leč jeden vál podobného ražení může těžko někoho urazit.

„Adagio Cantabile“ je potom opět bonusové svérázné pojetí klasiky Ludwiga van Beethovena przněného BigBossem (bez dvojsmyslů hehe). Někdo podobné hrátky s klasikou možná těžko ponese, ale já myslím že Jiří si nahrávání náležitě užil a rozhodně mu to nemíním kazit. Poslouchá se to příjěmně jako celá deska.

Když jsem mluvil o tom, že sólovka „Doomy Ballads“ moje očekávání naplnila jen částečně, nemyslel jsem tím nějaké obří zklamání. Realizace této myšlenky mělo už předem těžkou startovní čáru. Pokusit se svou silou alespoň částečně oslovit tak výrazně, jako těm nejklasičtějším klasikám... Zasáhnout jako „Leviathan“, „The Old Ones“, „Aposiopesis“, „My Name...“, „Trygän – Sexton“,  „The Mystical Words of the Wise“, „The Message of the Time“, „Black Seal“ nebo „The Mirror of Soul“, které se zařízly tak hluboko, že se dalo něco takového jen stěží očekávat. A tak i když moje nejtajnější očekávání naplněna nejsou, nedá se přesto hovořit o nějakém zklamání. Je to dobrá deska. A rozhodně není nějak zhoubně depresivní. Je prostě taková příjemně baladická...