Je zajímavé recenzovat kapely, které tak nějak stály u zrodu či rozmachu toho všeho smrťáckého tady u nás. Ať už to bylo nedávno poslední album Tortharry, nebo teď banskobystrická stálice PATHOLOGY STENCH. Jejich album „Gluttony“ svého času nadchlo úchylnou metalovou veřejnost již svým obalem a ani obsah debutu se rozhodně neztratil. Také živý projev Bára a jeho kolegů se zapsal do podvědomí návštěvníků akcí a některá děvčata možná dodnes nemůžou usnout hehe. Sám jsem tuhle kapelu poněkud ztratil z dohledu i když předposlední desku „Nezpyred“ jsem slyšel. I přes své nesporné kvality se mi však nijak zvlášť nezasekla v paměti...

Hned při pohledu na obal novinky je jasné, že chlapi již nemají potřebu za každou cenu šokovat a berou vše víc s nadhledem. O tom ostatně svědčí také text úvodního válu „666 Rounds“ v němž Báro vyzívá Ježíška na bitku o 666 kolech. Myšlenky v textech se nadále točí kolem nenávisti k černoprdelníkům a také kolem hodnot našeho úžasného světa a jestli jsou někdy humorně podány, tak zároveň není třeba pochybovat o tom, že tahle témata, pro kapelu typická od samého počátku, kapela rozhodně na lehkou váhu nebere. Jestliže lyrika šestsetšedesátišestikolové bitky s Ježíšem člověku vyloudí úsměv na rtech, hudebně se člověk nějaké velké legrace nedočká. Intro „Rathology“ navodí atmosféru, kterou rozseká svižný sekaný death metalový šupec v klasických intencích patologického smradu. Jsou tu cítit staroškolské kořeny, ale vše je zabaleno do vcelku vyvedeného zvuku, který chlapi namíchali ve studiu Robo. Hudba peláší hbitě kupředu i když bubeník Vlado se většinou nikterak nesnaží vyvinout ta nejrychlejší soudobá tempa. Nechybí ani nějaké to schizoidní kytarové sólo a v závěru mne potěšil lehký vstup kláves, které jednoduchým, ale účinným způsobem, vnášejí do skladby takovou tu okultní náladu v duchu starých satanských death metalových kapel. Vůbec je patrná snaha skladby trochu ozvláštňovat a odlišit od sebe. Detajly jako zvony v „Good God“ či elektronika v pozadí „Suburbs“ nejsou už dnes ničím originálním a dech beroucím, leč v ne příliš melodickém death metalovém šmelcu jsou vítaným oživením. Postupem času se však i tak nemůžu ubránit pocitu marnosti a kde by mělo album člověka strhnout, tam mne místy spíš ubíjí. Po velmi slibném rozjezdu „Guillotine“ mne zase vyděsil výkřik, který je poněkud rozpačitý a nevím, jestli zcela záměrně. Tedy silnější nápady střídají slabší chvilky a pravdou je, že takových nahrávek je až příliš. Na své si tak přijdou tedy hlavně milovníci daného stylu a fandové samotných PATHOLOGY STENCH. Ti si za ta léta jistě určitou fanouškovskou základnu vytvořili.

Pravdou je, že si těžko vybavím nějakou death metalovou kapelu z naší či slovenské scény, která by mne i po letech sestřelila svým novým albem, což je docela škoda. Ne že by se to nedalo poslouchat a to docela příjemně, ale necítím ani úročení vydobytých zkušeností. Teď nemluvím o samotné produkci či muzikantských výkonech, jako spíš o celkovém pocitu z poslechu a síly materiálu. Ale znáte to. Kdo si počká...