Vyjmenovat všechny aktivity (nejen) hudebního publicisty Michala Husáka by zabralo víc místa, než seznam čínských komunistů. Tedy ... alespoň se mi to tak jeví. Přestože jeho jméno často vídám v tirážích různých hudebních periodik a on sám je scénáristou a moderátorem rockových a metalových TV pořadů, zjistil jsem, že o jeho osobě vlastně nic nevím. Tento rozhovor tedy budiž jakousi malou sondou do nitra Michala Husáka.

Ahoj Michale, předpokládám, že vzhledem k množství Tvých minulých, současných a budoucích aktivit jsi velmi vytíženou osobou. Máš nějaký obecný recept na to, jak zvládat osm tisíc věcí najednou?

Michal: Ahoj Pepo, v prvé řadě díky za velkolepý úvod:) Ono je zvládat a „zvládat“. Občas se věci valí spíš nezvladatelně. Aspoň pak ale člověku o to víc otrne a situace, ze kterých by se dřív hroutil, už vstřebává o něco klidněji. Vždycky je ale něco za něco, například už dlouho skoro vůbec nemám čas chodit na koncerty. Nad tím, jaké akce jsem občas nucen vypustit, je mi kolikrát dost smutno. Ostatně to, jak zvládám, dokumentuje i na můj vkus dost dlouhá doba, po kterou jsem ti dlužil odpovědi. Přesto bych to nedramatizoval. Jsou jedinci, kteří se angažují ještě mnohem odhodlaněji a způsobem, který musí být podstatně víc vyčerpávající než v mém případě - např. kolega Herdron z Pařátu je figurka k pohledání:) Takovým lidem je radost aspoň trošku pomáhat.

Osobně jsem Tvé jméno poprvé zaregistroval v momentě, kdy jsi psal pro Beng! (později Big Beng!). To ale pravděpodobně nebyla Tvá první zkušenost s publicistickou činností...

Michal: Malá oprava, s původním Bang!em jsem nic do činění neměl, tedy kromě toho, že jsem ke konci jeho existence propadl stále sílící zálibě stran tvrdšího rocku a nedočkavě obcházel kolem stánku, jestli už vyšlo nové číslo. A první zkušenost to byla. Psal se rok 1996, redakce sídlila v pražských Nuslích jediný blok od střední školy, na kterou jsem chodil. Po ukončení původní vydavatelkou podivně „vypuštěného a rozpuštěného“ Bang!u se právě zrodil reinkarnovaný Big Beng! a v jednom z prvních čísel jsem si přečetl, že hledají nové přispěvatele. Odjakživa jsem si pohrával myšlenku, že bych se chtěl věnovat psaní, čím dál víc mě bavila i tvrdá muzika... Tuším, že asi na třetí pokus jsem se chytl. Už jsem si tak říkal, že zase nic a pak jsem si koupil nové číslo a v něm naprosto „bez varování“ našel otištěnou svou recenzi:) A tak to všechno začalo.

Nemám v úmyslu Tě umořit otázkami na každou z Tvých aktivit zvlášť, ale nedá mi to, abych Tě nepožádal o vyjádření Tvého osobního náhledu na spolupráci s (dle mého názoru) těmi nejdůležitějšími médii: Rádio Akropolis, Metal Breath, Rock a Pop, Muzikus, TV Óčko, Česká televize...

Michal: Je složité říct, co je důležitější. Každé té příležitosti si velmi vážím, každé jinak, každé svým specifickým způsobem. A jak později vyplyne, lecos navzájem souvisí. Musím ale říct, že dodnes považuju za svou nejzásadnější, určující a formativní štaci právě Big Beng! Tam jsem se zvolna hledal a nacházel, dělal první krůčky na scéně, učil se nové věci (později např. i sazbu, která je dnes mým hlavním pracovním zaměřením) a tam jsem zažil mezilidskou atmosféru, která se, myslím, může každému poštěstit tak jednou za život. Mělo to hodně chybek a nedostatků, ale na to nadšení a opravdovost se nedá zapomenout.

A teď k tvým bodům:

Radio Akropolis
Díky dlouhodobým kontaktům s Pavlem Maňasem z labelu/zinu Metal Breath jsem se dostal do tehdejšího Radia Strahov. Tahle roztomile nadšenecká studenstká záležitost, vysílající po internetu, sídlila v malé buňce ve sklepě na kolejích ČVUT na Strahově. Po pár měsících rozkoukávání jsem dostal na starosti hitparádu a když Pavlovi po mnohaletém zasloužilém boji definitivně „vyhořely baterky“, prodloužil jsem o pár let život jeho Metal Breath Show, což byl v té době na Akropoli „nejtrvanlivější“ pořad, fungující tuším snad od roku 1992, kdy na strahovských kolejích začínal vysílat rozhlas po drátě. Rádio se mezitím přesunulo do zázemí klubu Palác Akropolis a nastoupilo strastiplnou cestu k jakés takés institucionalizaci... Velká poklona před Pavlem Zelinkou a Jakubem Boučkem, kteří dál v nesmírně složitých podmínkách s novými a novými nadšenými lidmi tlačí svůj balvan po kousíčcích vpřed. Můj čas na RA se naplnil zhruba po pěti letech loni na jaře, když jsem se rozhodl, že už prostě musím dotáhnout studia. I když mi z toho bylo smutno, sílu a čas k návratu už jsem v sobě nevydoloval. Teď jsem ale koukal, že na webu mě ještě pořád uvádějí mezi členy, asi takový malý pomníček:) Ale potěší. Mrkněte na www.radioakropolis.cz a určitě zkuste naladit!

Metal Breath
Jedna z věcí, které jsem občas dělal v Big Beng!u, byly korektury, takže jsem se Pavlovi nabídl, že se mu na zin podívám... Pak se rozhodl ukončit aktivní přispívání do Metal Breathu tehdější „spolu-pilíř“ Franta Březina a tak nějak logicky vyplynulo, že jsem Pavlovi začal asistovat i co se týče recenzí a článků. Asi už bych na to dneska neměl čas, ale určitá Pavlova únava se po patnácti letech fungování na scéně přenesla i na časopis, takže dnes Metal Breath vychází jednou až dvakrát do roka jako taková zdobná košilka na distrubuční katalog a to se stíhat dá:)

Rock & Pop
Poté, co Big Beng! po dlouhém boji podlehl těžké ekonomické nemoci, ocitla se naše pozůstalá sestava v lednu 2003 souhrou pohnutých osudů v tehdy právě reorganizovaném Rock & Popu. Následující dva roky už měly často trpčí příchuť, ale to jádro pořád tak nějak drželo pohromadě, aspoň jsem to tak cítil... a na tu dobu taky moc rád vzpomínám. Díky Rock & Popu jsem si jednak výrazně rozšířil žánrové obzory a taky se mi rázem dostalo výsady opečovávat v rámci tohoto časopisu prakticky veškerou tvrdou muziku, což taky mělo pozitivní vliv na celkový rozhled po scéně. I když jsem se průběžně více či méně podílel na sazbě/layoutu, cítil jsem se hlavně jako garant rubriky recenzí, kterou jsem si hlídal a dodával tak nějak „na klíč“ počínaje sháněním promáčů od firem a konče odevzdáním finálního výstupu pro tiskárnu. Poté se do Rock & Popu vrátil Vojtěch Lindaur se svou redakcí, a já, opět podivuhodným hnutím osudu, dál dělám sazbu, ale už nepíšu - tolik k občasným dotazům některých znejistělých čtenářů/diváků.

Muzikus
Asi tě zmátlo, že jsem dva roky komunikoval přes e-mail s doménou muzikus.cz. Stejnojmenné vydavateství totiž vydávalo Rock & Pop. Do samotného časopisu Muzikus jsem ale nikdy nenapsal ani čárku. Něco jiného je to v případě webu muzikus.cz, kam naopak stále přispívám a taky se trochu podílím na novém „časopísku do kapsy“ jménem mGuide, který teď pod Muzikusem začal vycházet jako příloha zdarma k CDčkům objednávaným přes internet. Když už jsem se zmínil o internetu... na různé weby jsem si v průběhu let zvykl přispívat - napřed to býval kulturní server Čech, svého času prvozovaný firmou Cesnet. Později jsem se pod šifrou MIH objevoval na Freemusic.cz (zdravím šéfíka Ovse, s nímž jsem se znal z Radia Strahov, dnes mj. kolegu v žánrové sekci APH), a když se rozneslo, že mám utrum s psaním v Rock & Popu, zavály mě vlny na iDnes.cz.

TV Óčko
Vlastně nevím, jak pořádně začít:) Přišla nečekaná šance objevit se před kamerou a dnes, po dvou letech, mě Madhouse baví čím dál víc. Tehdy to byla třeskutá premiéra. Vůbec první pořad, co jsem dělal, byl dvouhodinový live speciál o Iron Maiden... uff:) Díky Óčku mám možnost poznat se s většinou domácích tvrdě rockových kapel, díky Óčku se můžu radovat z přibývajících českých metalových klipů (tím se potom otevírá šance podpořit co nejširší spektrum kapel i řekněme zatím teprve ve fázi rýsujících se objevů), z přibývajících klipů i ze zahraničí (kontakty z dřívějšího psaní do Big Beng!u byly do začátku k nezaplacení:)... Je to prostě fajn práce a zároveň zábava. Navíc když si vzpomenu na „posádku“ sedící na Óčku v režii, snad nikde jsem nezažil veselejší partu.

Česká televize
Pavel Anděl se jednoho dne rozhodl vyslyšet sílící hlasy diváků, volajících po okrajových žánrech v Noci s Andělem, resp. Velké noční hudbě. Po punkovém bloku se zrodil i pravidelný metalový blok (každou první sobotu v měsíci kromě prázdnin), a tak přišla šance spolupracovat i s ČT. Rozhodně si nestěžuju:) Taky jsem nedávno dostal nabídku moderovat nedělní blok Hard&Heavy na rádiu Beat - ještě jednou díky za šanci, ale z „vytíženostních“ důvodů jsem se neodvážil do toho jít. Moc by mě to bavilo a vždy jsem o takové šanci dá se říct snil, ale nebyl jsem si jistý, že v současné chvíli budu schopen dát tomu tolik, kolik si čtyři hodiny vysíláni týdně žádají.

Nevím, jak sis definoval tu důležitost, ale rád bych přidal ještě pár dalších pro-mě-taky-docela-zmínění-hodných momentů. Docela dlouho jsem pravidelnou špetkou přispíval do recenzní přílohy Volume časopisu Stereo & Video, ale pak inovovali koncepci časopisu a (tuším předloni) ji zrušili. Poslední cca 2 roky přispívám do Pařátu. Je to podle mě momentálně nejhodnotnější a nejobdivuhodnější zin u nás. V době, kdy tištěné časáky padají jako mouchy, je Herdron ostrůvkem odhodlanosti a nasazení. Ale nechci se opakovat - viz první otázka. Herdron mě už mailem naznačil, že by nerad, abych mu odhazoval, co mi spadne pod stůl a nepoužiju to jinam, ale snad už pochopil, že to tak není, že to je pro mě naopak vzácný ostrůvek svobody a anarchie:) Do Pařátu si tu a tam napíšu nějakou lahůdku, kterou si nemůžu odpustit navzdory tomu, že už na psané rozhovory skoro nemám čas... Od ledna taky - byť v množství téměř menším než malém - přispívám do Sparku, vlastně jsem tam tak nějak po všech těch přesunech logicky doputoval:) Díky Sparku mám taky šanci poslechnout si většinu vycházejících desek a tak si udržovat jakýs takých přehled, co se děje na scéně.

Předpokládám, že Tvá práce pro TV Óčko je ve srovnání s prací pro Českou televizi daleko intenzivnější (myšleno časově:)). Přesto, můžeš srovnat úroveň přístupu obou televizí k propagaci rockové a metalové hudby?

Michal: ČT nesleduju tak podrobně, abych to hodnotil v globálu. Vzhledem k tomu, že jde o veřejnoprávní instituci, jistě by se našlo dost podnětů na zvýraznění podpory okrajových hudebních žánrů. Na druhé straně tvrdý rock je jedním z mnoha žánrů... je to prostě složité a tahle mince má hned několik stran:) Budu-li konkrétní v případě Pavla Anděla, jak jsem ho poznal, je to osoba žánrově velice otevřená, nezaujatá, předsudků prostá a v rámci svých možností nechává tvrdý rock a metal dýchat. Na Óčku si velice cením svobody, kterou okrajovým žánrům dopřává. I když se poměry v téhle televizi za ty tři roky přece jen trochu změnily a Óčko se logicky vyvíjí, žánrových pořadů se to (snad nejen prozatím) ani v nejmenším nedotýká. Tvůrci mají dramaturgicky nadále naprosto volnou ruku a toho si vážím. Celková nálada na Óčku na mě působí tak, že patří k filozofii téhle televize okrajové žánry nabízet a podporovat.

Pořad MadHouse už delší dobu patří ke koloritu pátečních večerů. S povděkem kvituji narůstající počet videoklipů českých a slovenských kapel, které konečně mají důvod filmový materiál natočit. Jak se díváš na úroveň těchto (někdy v hodně amatérských podmínkách natočených) videoklipů?

Michal: Jak už jsem říkal, hlavně je fajn, že vznikají. To bych býval neodhadoval ani v optimistické prognóze:) Ony kolikrát i docela velké zahraniční hvězdy mají na kontě videa, ze kterých kouká horká jehla a lacinost. Takže není divu, že domácí kapely točí klipy nápaditější, dotaženější a vychytanější, ale i průměrnější. Na to, v jakých podmínkách vznikají, jsou kolikrát ta videa fakt povedená. Ale vždycky je samozřejmě co zlepšovat, to se týká každého a všeho.

Pojďme kousek jinam. Kdesi jsem vyštrachal, že máš jisté literární ambice. V roce 2001 vyšla Tebou a Jardou Špulákem napsaná kniha „Yeah aneb rocková scéna 90. let“, mapující nejdůležitější události tvrděrockové scény v názvu knihy zmíněného období. Jak s odstupem času samotnou knihu hodnotíš?

Michal: Dnes už tu knížku beru samozřejmě trochu z odstupu a z nadhledu, ale vzpomínám velmi rád:) Jarda Špulák měl takříkajíc formativní vliv na moje fungování v hudebně pisálkovské branži a byl jedním z určujících prvků toho mikroklima v Big Beng!u, o kterém jsem psal výše. Yeah! byl jeho nápad, ve své části se zabýval mozaikovitým rozborem dění v jednotlivých letech minulé dekády, já pro změnu připravil 30 profilů pro tu dobu nejzásadnějších rockových a metalových interpretů a kapel. Díky posunu, kterým jsem od té doby prošel, už dnes rád dám zapravdu některým tehdejším připomínkám a výběr portrétovaných kapel bych tak ze čtvrtiny poopravil... Ale podobné práce jsou především otiskem doby a za jako takovou si za tou knížkou pořád stojím. Prodalo se necelých tisíc výtisků, což určitě nepovažuju za propadák. Ještě pár kousků mimochodem máme:)

Připravuješ podklady pro nějaký podobně laděný projekt nebo bys se raději vydal „jinou literární cestou“?

Michal: Yeah! 1990 - 2000 byl spíš výsledek toho novinářského psaní, než „literárních ambicí“. To už je docela silný výraz, ale přiznám se, že psaní odjakživa byla moje mise:) Bohužel momentálně se souhrou okolností dostalo na druhou, či spíš třetí kolej. Chci doufat, že tím nečerpám chuť a sílu psát a jednou se k tomu konečně pořádně dostanu. I když mluvit o nějakém oddychovém období by bylo dost optimistické. Mým pubertálním snem každopádně bylo napsat do třiceti knížku, kterou budu zpětně po letech považovat za smysluplnou. Už se to začíná pomalu, ale nebezpečně blížit, nosné téma nikde, času zoufale málo... bude to zajímavé:) Taky si poslední dobou prožívám takové existenciální dilema (pro uklidnění podotýkám, že nijak dramatické). Síla slova v dnešní době poněkud ochabuje a představy o seberealizaci na tomhle poli mi začínají připadat malinko romantizující. Navzdory nechuti stát se systémovým analytikem, potažmo konzultantem s kravatou a kufříkem, v tomhle ohledu ve mně asi přece jen hlodá materialistický pragmatik, kterého ve mně vychovávala fakulta informatiky VŠE:) Uvidíme.

Prozradíš něco o svých sportovních aktivitách?

Michal: Co tě vede k dojmu, že tohle téma má smysl otvírat?:) Sport pro mě je velmi důležitý, ale čistě pro radost, neboť jsem osoba pohybově krajně netalentovaná. Vzhledem k tomu, jak poslední dva roky postupně nabírám kila a lenivím, tak už nic moc nezachrání ani nadšení a bojovnost:) Dříve jsem tak trochu běhával, dětství jsem prakticky strávil s tenisovou raketou v ruce (dnes už dojde spíš na squash) a taky hraju pralesní amatérskou ligu malého fotbalu, tzv. hanspaulku. Ale v žádném směru není čím se chlubit.

Na závěr jsem si schoval perličku:). Jsi předsedou sekce Hard and Heavy v Akademii populární hudby, máš své pravidelné TV pořady, pravidelně přispíváš do nejprestižnějších českých rockových časopisů atd. Zrovna nedávno jsem na jednom nejmenovaném diskusním fóru četl úvahu o tom, že jsi se postupem času stal nejvlivnějším rockovým publicistou u nás:) Otázka je tím pádem jasná ... cítíš se tak?

Michal: Máš mě na svědomí, protože jsi mě přivedl na scestí o tom vůbec přemýšlet... Ale ať to beru z jakékoliv stránky, přijde mi že něco takového vůbec nemá smysl definovat.

Díky za rozhovor, přeji hodně štěstí a pevné nervy:)

Michal: Já díky dvojnásob. Měj se, jak nejlíp to jde, a to samozřejmě platí pro všechny...