Přinejmenším zaskočeně se musel cítit každý, kdo znal Kostry jako Hradišťskou trashovou partičku potom, co si poslechl Kytici lží - zatím poslední album. Elektroniku suveréně převálcovala akustika a v našich metalových končinách nevídaná neslýchaná deska byla na světě.

Pochazíte z regionu, kterému se (vedle vína) velmi daří v pěstování zajímavých hudební projektů. Krom Koster jsou dobře známí třeba Forrest Jump, FreeFall, Six Degrees of Separation atd. Čím to, nemůže za to snad to teplé klima?

Pokud jde o náš region, je pravda, že tu funguje neco jako scéna, okruh lidí, kterí se znají, podporují, vzájemně zvou atd. Navíc máme to štestí, že tu máme skvělé studio Šopa vLipové, kde všichni nahráváme.

Jaký je tvůj vztah k metalu?

Můj vztah k metalu by se dal s trochou pompy popsat jako směs lásky a nenávisti. Miluju metal, který má ducha svobody, neurvalosti a nekompromisní upřímnosti a odmítá kult hvězd, např. Panteru, Slipknot, Sepulturu, Korn, starou Metalliku a jiné. Naopak težko snáším komerční pop, který si dodává zdání důvěryhodnosti tím, že se snaží znít jak metal. Tady si dovolím malou filozofickou odbočku:

Metal je pro mě pokračováním ducha rock'n'rollu, ducha absolutní tvůrčí i životní svobody, a právě proto mi připadá paradoxní, že neustále degenruje do podstylů a těsných ohrádek, kde je předepsáno hrát jen jedním způsobem pořád stejně, jinak je kapela "měkká". Všechny dobré kapely v metalu byli novátoři, kteří nedosáhli velikosti dodržovánímpravidel, nýbrž jejich rušením a nastolováním nových.

Je něco, co ti na současném metalu vadí? Ptám se záměrně, nemůžu se totiž neubránit (pro vás už jistě obligátní) otázce, proč jste z tak dobře nakopnutých trashových začátků přešli až k plně akustickému albu?

Ano, vadí nám, že značná část metalových kapel sama sebe omezuje a dobrovolně se odsuzuje k omílání stokrát slyšeného. Důvod je bohužel v podstatě stejný, jako u komerčních věcí: udržet si posluchače, jen zabalený do trochu jiné rétoriky (nezradíme naše fans atd.).

Když poslouchám metal, chci slyšet pravdu a nic než pravdu, nahé emoce, v tom je pro mě jeho krása a cena. Kdybych chtěl poslouchat dokonalý marketingový produkt, pustím si Madonnu a ne metal (a to bez urážky, máme Madonnu rádi).

Přitvrdím … co bys řekl na tvrzení, že jste vyměkli?

Jsem rád, že se na to ptáš. Naše vyměknutí není výsledkem snahy podbízet se širšímu publiku, ale naopak: jde o uskutečňování tvůrčí svobody bez kompromisu, což jak jsem už řekl, je podle mě cenné jádro metalu. Nedělíme hudbu na tvrdou a měkkou, ale na upřímnou a neupřímnou, a snažíme se hrát upřímně, bez ohledu na očekávání posluchačů.

V našem případě to není nijak zvlášť riskantní, protože se hudbou neživíme a případná nepřízeň publika pro nás nepředstavuje zásadní problém. Proto riskujeme. Užíváme si postavení neznámé kapely a děláme hudbu tak, abychom predevším překvapovali a potěšili sami sebe, což je něco, co si známé kapely nemohou dovolit.

V této souvislosti bych podotkl, že by bylo mylné nás považovat za "akustickou kapelu" navěky. Experimentování a vývoj je podstatou naší tvorby, a sním o tom, že jednou udeláme třeba extrémně tvrdou desku, pak písničkovou desku, pak třeba desku plnou instrumentálních ekvilibristik atakdále. Akustická fáze je pouze dočasná záležitost. Jedinou věc, kterou od násnečekej, je opakování sebe sama, natož někoho jiného.

Když už jsme u toho, prozradíš nám, kdy se můžeme těšit na novou desku?

Nová deska s názvem Budiž šero se dokončuje, chybí už jen finální mastering. Křest by měl být někdy v létě. Je pořád akustická, ale o hodně tvrdší a temnejší než Kytice lží. Další desku už plánujeme elektrickou.

Fakt obdivuju tvou práci s kytarou, jak dlouho už na ni hraješ a co tvé hudební vzory?

Na kytaru hraju už dobrých dvacet let, ovšem budování techniky jsem se soustavně věnoval jen prvních pár let, později jsem se snažil rozširovat své schopnosti spíš do šířky než do výšky. Zjistil jsem totiž, že když človek věnuje príliš času technice, trpí tím všestrannost, kreativita a vnímání hlubšího, řekneme duchovního smyslu hudby.

Hudebních vzorů mám hodně, ale zřejmě nejvíc mě ovlivnili dva velmi odlišní kytaristé: Marty Friedman, svého času z Megadethu, a Keith Richards z Rolling Stones. Richards je génius jednoduchosti, která nemá nic společného s nudností nebo hloupostí. Friedman je naopak velmi sofistikovaný, racionální a technický hráč s neuvěřitelným citem pro melodii a přednes. Oba mají hloubku, ke které docházejí z různých stran a ruznými způsoby. V podstatě je mou ambicí spojit ve svém hraní Richardsův cit pro údernou jednoduchost s Friedmanovou promyšleností a melodičností.

A co třeba vaše oblíbené kapely? Co si pustí Kořenáč, když takhle večer příjde domů a má chuť si něco poslechnout?

Poslední dobou má Kořenáč nejčastěji chuť si poslechnout vážnou hudbu, zejména Šostakoviče, Rimského-Korsakova a Mahlera. Musím se přiznat, že dost rockové hudby mi už pripadá předvídatelné a povrchní, takže si dost vybírám. V poslední době mě hodně chytli Slipknot, Gabrielovo Up, Audioslave. Z míň známých věcí Cake, naši miláčci King's X. Všichni máme rádi Korny, bubeník Vlasta poslouchá Tool, King Crimson a všechny pridružené projekty. Laďa má rád písničkovější věci, Dave Matthews Band, Stone Temple Pilots, Maroon5 atd.

Je někdo, s kým by sis chtěl zahrát?

Určitě bych si chtěl zahrát s kterýmkoliv z muzikantů, které obdivuju, ale nakonec nejraději hraju s Laďou a Vlasťou, protože jsme na sebe zvyklí, můžeme se na sebe navzájem spolehnout a rozumíme si bez dlouhých řečí. Proto bych raději než s hvězdama znovu hrál s mým bráchou Pavlem, který v Kostrách musel skončit ze zdravotních a časových důvodů. Občas se k nám připojí na jeden koncert, a to je pak pro nás pro všechny svátek.

To je mi opravdu líto, že Pavel už v Kostrách nehraje, znamená to tedy, že Kostry hledají nového kytaristu a puntičkáře v jednom?

Zrovna on je prakticky nenahraditelný, jednak jako muzikant, jednak i jako člověk s osobitými a vyhraněnými názory. Výjimečně si s náma zahraje a je v úzkém kontaku s tím, co děláme, takže je vlastně pořád nablízku.

Já osobně bych se nebránil rozšířit sestavu o jiného muzikanta (nemusel by to být jen kytarista), ale to by musel být člověk šikovný, disciplinovaný a přitom s originálním pohledem na věc, což jsou vlastnosti, které se zřídka vyskytují společně. Takže do budoucna počítám spíš s triem.

Jak známo, jste autoři hudby ke hře Vietcong, jak jste se k takové práci dostali?

Vietcong byla v podstatě šťastná náhoda. Pracuji jako animátor ve vývoji her a zajišťoval jsem produkci soundtracku k Vietcongu. Původně to měli dělat najatí muzikanti, ale tlačil nás čas, takže na prvním Vietcongu jsme oslovili našeho kamaráda a výborného muzikanta Tomáše "Robotoma" Šlápotu z Dark Gamballe, aby se ujal kompozice a produkce a Kostry vlastně zafungovaly jako "jeho" session band.

V dalších dílech série Vietcong jsem do skládání vedle Robotoma zasáhl výrazneji i já. Byla to velmi príjemná práce, Tom je opravdu excelentní, vyzrálý muzikant a výborný producent. Zavzpomínali jsme si na šedesátá léta, dostali zaplaceno a navíc nás recenzenti světových herních časopisů a webů velmi chválili, což me utvrdilo v  přesvedčení, že venku nedělá na novináře ažtakový dojem jméno, jako spíš kvalita.

Moc se mi líbí, že ve svých písních používáte spoustu machrovinek, třeba taková balalajka v Sibiřské romanci nebo novinkové Zkoušce ohněm … kde k ní člověk v našich končinách příjde?

Balalajka je ve skutečnosti běžná mandolína, jen na ni hraju tak, aby to znělo jak balalajka. Balalajka je ostatně něco jako primitivní třístrunná mandolína. Na nápad zkusit to s mandolínou mě přivedl poslech Jimmyho Page z Led Zeppelin.

Vaše písně jsou povětšinou spíše zamyšlené a melancholické, proč neskládáte i optimisticky laděné songy?

Naše písničky jsou smutné do té míry, že to začalo srát i mě. :) Nová deska ale obsahuje dva pokusy o mírne radostnejší náladu, které jsme zařadili na konec, aby posluchač nebyl po poslechu dočista zdeptaný. ;-)

Jinak to asi pramení z toho, že jsme všichni introverti a taková muzika se nám líbí. Já osobně jsem navíc velký fanda do ruské literatury a kultury obecně, a ta jak známo smutkem a chandrou neskrblí. Rusové řríkají, "když slyším smutnou písničku, chce se mi smát, když slyšímveselou, chce se mi plakat." Proto máme rádi smutné písničky.

 

Máš nějaké místo, kam si chodíš pro inspiraci? Nebo tě můzy líbají pravidelně nepravidelně?

Inspirace? To je dobrá otázka. Hlavní inspirační zdroj vetšiny českých muzikantů, tj. kabelovou televizi, doma nemám a nechci, takže jsem odkázán na vlastní zdroje: duševní zážitky v nejširším smyslu. Všechno si zaznamenávám a pamatuju a pak to dávám dohromady. Hodně mě inspiruje příroda, opuštená místa a sny. Nejlíp se mi daří dostat se do té správné nálady pro skládání v noci, což by mohli mí sousedé s nelibostí dosvědčit. :)

Neodpustím si ještě jednu ryze soukromou otázku, letí na akustiku holky?

S holkama je to spíš slabší. Jestli chceš mít harém rockové hvezdy, vím i o lepších zpusobech jak toho dosáhnout, než je akustická kytara a smutné písničky s metalovým groovem. :-)

Fakt? Tak to mi potom musíš prozradit. Moc díky za (alespoň pro mě) příjemný rozhovor. Hodně zdaru Tobě i Kostrám :)

Potěšení bylo na mé straně. Díky a hudbě zdar! :-)