JJ CROW: Já si tě pamatuju, jak jsi byl ještě v Sharon – to byl mimochodem můj první koncert tady v Olomouci – co se s tou kapelou stalo?

Lee: Já abych pravdu řekl, nemám ponětí. Snažil jsem se něco o nich zjistit na internetu a akorát na jedněch stránkách jsem se dozvěděl, že snad ještě existují, ale jinak oni sami své vlastní stránky nemají.

Se mnou nahráli nějaké pěti-songové demo a ve chvíli, co jsme to nahráli, tak jsem od nich odešel – bylo to v době, kdy se připravovala nějaká grafika, takže to CD ještě nebylo úplně hotové. A dodnes jsem ho vlastně ani neslyšel, protože následná domluva s klukama o tom, že by mi ho poslali, skončila jen u těch slov. Takže tak nějak to vyšumělo.

JJ CROW: Ty jsi od nich odešel kvůli HAZYDECAY ?

Lee: No, oni mě Hazy oslovili sami. Já jsem se nejdřív seznámil s Adamem na natáčení Johanky z Arku – to tady probíhal kompars – a tam bylo asi dalších 8 milionů lidí, kteří dělají do muziky, tak jsme udělali nějakou akci v U-čku a Hazy mě tam viděli jak hraju – tehdy ještě v Sharonech. Potom za nějakou dobu za mnou přišli s tím, že shání kytaristu a já jsem s tím souhlasil. Klukům v Sharonu jsem řekl, že odcházím do Hazy, protože mám jiné ambice, ale že s nimi ještě dohraju ty naplánované koncerty a popřípadě i zaučím nového kytaristu.

JJ CROW: Tebe nebrala ta hudba Sharonů?

Lee: O to ani nejde. Víš, to je těžké. V životě máš nějaké …

JJ CROW: Priority?

Lee:Priority ani ne, ale spíš etapy. Já jsem vlastně začínal na nějaké Metallice a Megadeath, no a v tu dobu mě vlastně oslovili Sharoni, takže jsem šel k nim. A tam to bylo o tom, že oni poslouchali spíš takový heavymetal a speedmetal nebo až dokonce to šlo ke Třem sestrám z české scény.

JJ CROW: To je takovej vepřovej metal…

Lee: Ale já bych to jako nějak neřešil.

Já jsem se Sharonama hrál asi 3 roky, ale po nějaké době se člověk vyvíjí dál, takže jsem zjistil, že v Olmiku existují další kapely a začal jsem chodit na koncerty. Jeden z mála, na kterých jsem byl, byli zrovna HAZYDECAY a tenkrát mě ta kapela hodně oslovila. A po čase, když mi ještě sami nabídli, abych s nima hrál, tak to pro mě bylo absolutní zadostiučinění a prostě to největší, co v tu chvíli mohlo přijít. Říct si o.k., jsem schopnej skončit u Sharonů a jít k Hazy. Sharoni sice koncertovali, ale to byl jeden, maximálně dva koncerty za měsíc. Vím, že Hazy hrávali častěji a ta hudba se vyvíjela lepším směrem – mělo to lepší budoucnost a navíc to bylo v tu chvíli zrovna to, co bych chtěl dělat. Takže asi tak nějak to začalo. Oslovili mě, přišel jsem k nim, vzali mě mezi sebe a začali jsme hledat další lidi – zrovna taky řešili personální změny na postu kytaristů.

JJ CROW: To bylo v době Lovebombs?

Lee: Odchod kytaristů byl po nahrátí Lovebombs, takže já jsem přišel těsně po Lovebombs – to bylo na přelomu března/dubna, pak mě Hazy nechali chvilku vydusit, ale v červnu za mnou přišli ještě jednou, a to už klaplo a po nějaké době jsme už nahráli singl.

JJ CROW: Takže jsi začal singlama?

Lee: No, tak vždycky když přijde mladá krev, tak zkoušíš, co umí a zvládne a tenkrát nebylo tolik materiálu, abysme natočili desku a něco jsme udělat chtěli. Potom jsme hledali nové kytaristy, ale zjistili jsme, že tady na Olomoucku nejsou takoví, kterým by sedl náš styl hudby, takže jsme ztratili třeba rok jejich zaučováním, aby vůbec byli schopní se s náma sžít a koncertovat. Tak nám vlastně vznikly ty prodlevy ve tvorbě.

Potom jsme udělali další singl, to byl vlastně „Phaentaestyk“ a „On a golden tray“ a tam už jsme to nahrávali v této sestavě, a to byla možná taková předzvěst toho, co přijde. Asi rok nato jsme udělali „Jewelz of Concrete“, naši oficiální desku.

JJ CROW: Na té jsi už spolupracoval jako skladatel, nebo jsi ji celou vytvořil sám?

Lee: To je těžké. Ty základní riffy jsem donesl já a nemůžu říct, že bych dělal jen basu a bicí, spíš jsem to už měl celé sám poskládané a na zkouškách si každý nástroj do toho dal ten svůj „ksicht“, popřípadě jsme to nějak přehodili, aby to ladilo uchu. Jinak veškeré zpěvové linky a texty skládá Adam, protože umí výborně angličtinu, vyučuje ji a má ji zažitou, takže do toho se mu nepleteme.

JJ CROW: Tak to platilo předtím i teď?

Lee: Je to tak pořád. Dalo by se říct, že já jsem „vymejšleč“ těch prvních věcí, který pak následně pilujeme společně do toho nádherna, které přepálíme na ta CDčka a děláme z toho ty naše děti. Zatím máme dvě – první deska byla jednodušší a měkčí, druhá je naopak tvrdší a ostřejší.

JJ CROW: Mluvíš o druhé a třetí desce?

Lee: Já to beru jako naši první a druhou desku, protože jsou oficiální. První „Jewelz of concrete“ a druhou „Your.closest.f.r.iend“. To před tím beru jako dema a singly.

JJ CROW: Lovebombs se ti líbí nebo ne?

Lee: Lovebombs se mi líbí, na té jsem vlastně já vyrostl a ta mi učarovala. Rád si zahraju ty songy i teď na koncertech - a hráváme je pořád.

JJ CROW: Dalo hodně práce se to naučit?

Lee: Ani ne. My dodnes hrajeme hodně jednoduchou muziku – a ty první desky byly o to jednodušší, ale o to údernější, takže to není složité se naučit. V jednoduchosti je síla a v tomto se to právě ukazuje.

JJ CROW: Mně osobně připadlo, že vaše poslední deska je nějakým sloučením první a druhé. Je to tak?

Lee: Myslím si, že v podstatě máš pravdu, asi jsme to tak i chtěli. My si vždycky uděláme dost pracovní verzi a zabereme až ve studiu, respektive Adam dělá zpěvové linky až ve studiu. Možná se to na tom i projevilo, ale na druhou stranu je to tak, jak jsem řekl před chvilkou – že v té jednoduchosti je síla. Hazy byli vždycky Hazy. Nechceme utíkat někam jinam, a to se nám, si myslím, daří.

JJ CROW: U desky „Your.closest.f.r.iend“ mě dost překvapil zvuk, na naše poměry hodně propracovaná deska. Adam je skvělý zpěvák.

Lee: Jasně, jsme si vědomi kvality zpěváka i kvalit jednotlivých hráčů. A naše představa o naší hudbě a její produkci je taky jasná, a tak na tom společně makáme a jsem jenom rád, že máš tenhle názor. My sami jsme s výsledkem hodně spokojeni. A takhle se to snažíme dělat celou dobu a nejvíc se to odrazilo právě na poslední desce „Your.closest.f.r.iend“, taky hlavně díky technice, kterou jsme před lety neměli. Navíc jsme už prošli pár studii a potkali hodně zkušenejch lidí. Samozřejmě, že další desku budem chtít ještě lepší.J

Přibrali jsme manažerku, která to byla schopná a ochotná prodat, potom jsme začali koncertovat – teď máme 50 až 60 koncertů ročně, no a na to, že nás to neživí, si myslím, že to není tak špatný číslo.

JJ CROW: Kolik se o to stará lidí? Jmenoval jsi manažerku…

Lee: Vesměs si děláme všechno sami. Řekl bych to takhle: jsme pětičlenná rodina, kde 4 členové hrají a makaj a pátý se o ně stará. Grafiku dělá Adam (plakáty, trička, …), zařizování a veškeré ostatní věci si rozdělujeme mezi sebe my – já, bubeník, basák a manažerka Ivy prodává to, co vyprodukujeme – zkrátka se stará o to, aby to dostali správní lidé ve správný čas.

JJ CROW: A funguje to?

Lee: Zatím to funguje a připadá nám to lepší, než být pod nějakou firmou, která by nám říkala že je to super, ale co kdybyste tam udělali….

JJ CROW: Které kapely vás hudebně ovlivňují a ovlivňovaly ve vaší hudbě? Slyším u vás prvky Faith No More, System of a Down…

Lee: S tím, že jsi v našich skladbách slyšel Faith No More strašně potěšíš Adama, protože nás lidi hodně srovnávají s Machine Head, System of a Down, což on zrovna hrozně nerad slyší, a taky k různým jiným kapelám, jako například Korn, což teda absolutně nechápu já, protože to v tom prostě neslyším. Ale nějakým způsobem se tomu přirovnávání nebráníme, zvlášť když víme, že v Čechách je to zvykem. Určitě jsme něčím ovlivnění byli, i když kapela jako taková, poslouchá úplně jinou hudbu, než ke které nás přirovnávají. Já osobně sice poslouchám třeba ty Korny, ale v současnosti je mojí nejoblíbenější kapelou 36 crazy fist a kluci valí Trivium, Killswitch engage a tak. A z těch starších kapel bych asi vyzvednul Metallicu, Megadeth a Panteru, na kterých jsem začínal. Adam začal na Iron Maidenu, je to starej heavymetalista.

Jinak přísunu jiných kapel se nebráníme, posloucháme je třeba když jedeme na koncert, ale když jedeme zpátky tak si radši poslechneme Šimka s Grossmannem, Cimrmana a spol. – prostě bomba. Na uklidnění, na vypnutí a pohodičku v autě po koncertě, kdy mastíš do hlavy jen ten metal.

Když se ještě vrátím k těm kapelám - prostě když to v tom slyšíš, tak to slyšíš, já ti to vymlouvat nebudu, ale osobně si nemyslím, že bychom hráli jako Korn nebo System of a Down či něco podobného. Rozhodně to není tak, že bychom něco kopírovali. Snažíme se to dělat tak, aby bylo slyšet, že je to naše, a to si myslím, že je poznat.

JJ CROW: Nebude Adam naštvaný, že z něj děláš heavymetalistu?

Lee: Já si nemyslím, že by ho naštvalo to, že jsem řekl, že poslouchal Iron Maiden, spíš se naštve na tebe, že jsi ho přirovnal k System of a Down.

JJ CROW: Nemá rád System, nebo nemá rád přirovnávání?

Lee: Obojí… :-)

JJ CROW: Vynikající zvuk, vynikající nápady a krásně provedená ironie – to v hudbě potřebuju.

Lee: Ironií myslíš co v té hudbě?

JJ CROW: Nějaký sarkasmus, smysl pro humor a když se dostaneme třeba k Lady Carneval, tak mi to přijde jako jedna z nejlepších cover verzí, co jsem kdy v životě slyšel. Opravdu jsem něco takového nečekal a vyrazilo mi to dech. Jak to cítíte vy?

Lee: Myslím si, že s deskou celkově jsme spokojeni a rozhodně jsme ji nedělali z nějaké sebeironie, nebo že bychom si na ní z někoho dělali prdel, prostě to tak nějak vyplynulo. Ten materiál je poskládanej podle našeho cítění a Lady Carneval je takovej bonus, taková perlička – nemá to být ironie. Je to o tom, že cítíme nějaký respekt k našemu 33násobnému Slavíkovi (nebo co to je) a dále o tom, že je to tak silnej song, že nás napadlo proč ho neudělat a zkusili jsme zo touto formou. Dali jsme ho prostě do naší podoby a tohle z toho vyšlo.

JJ CROW: Myslel jsem to spíš tak, že je to maximálně propracované, ale přesto dělané pro humor.

Lee: Jasně, má to být okořeněné, perlička. Dělali jsme například taky cover Pantheru, Machine Head, což byly svého času mé nejoblíbenější kapely, takže kdyby nás chtěl někdo přirovnávat, tak by mi udělalo radost přirovnání k některé z těchto kapel. Vesměs ty cover byly dělané v době, kdy naše songy nebyly tak silný a neměli jsme jich tolik. „Lady“ je prostě známej song, ve kterým jsme si udělali prdel sami ze sebe a chtěli jsme tím okořenit i novou desku.

JJ CROW: Lady Carneval od Karla Gotta rád nemám, každopádně díky vám je to první písnička, kterou od něj můžu poslouchat, a to si myslím, že je na vaší tvorbě pozitivní, líbí se mi zpracování. Nemyslíš si, že to bude vaše průvodní znamení, že jste ta kapela, která hrála Karla Gotta?

Lee: Je to možný. Spousta lidí zná pouze tenhle hit, tuhle cover, vždycky si ji na koncertě vyžádají, chtějí ji slyšet, ale my jsme ti, co ji dali na desku, hrajeme ji, takže samozřejmě nám to vůbec nevadí, že nás někdo označí za kapelu, co hraje Karla Gotta a budeme ji hrát dál. Máme svolení autorů, což nás taky těší. A vzhledem k tomu, že i autoři naši verzi schválili, nemáme se za co stydět.

JJ CROW: Takže se to Karlu Gottovi líbí?

Lee: Ale Karel Gott není autor.

JJ CROW: Takže kdo to přesně je, Štajdl?

Lee: Jiří Štajdl napsal text a jednoznačně Karel Svoboda hudbu.

JJ CROW: Takže přímo od nich máte reakce, že se jim to líbí?

Lee: Ano, přesně od nich máme svolení, že cover můžeme hrát. Pokud žádáš o svolení, tak ti ho někdo nemusí jen tak, z nijakého důvodu, dát. My jsme svůj cover poslali oběma umělcům, kteří to až na nějaké drobné zvukové výhrady schválili a dali nám svolení.

JJ CROW: Každopádně se jedná o velice vtipnou předělávku a těžko udělat osobitější verzi.

Lee: No, tak uvidíme, jestli bude něco dál, třeba klip … J

JJ CROW: Když jsme u těch klipů - viděl jsem váš klip v SuperPomeranči a nemůžu říct, že by se mi ta ukázka líbila…

Lee: Co tím přesně myslíš? Obraz nebo zvuk?

JJ CROW: Zvuk je vynikající, mám na mysli klip/obraz, který zatím za vaší tvorbou dost pokulhává. Zkrátka, že to není na takové úrovni, jako je hudba. A to je věc, která mě překvapila.

Lee: Tak to už je tvůj názor, ten klip je sestřih záběrů z koncertu, na kterým jsme točili naše první live DVD a tohle je vlastně i taková upoutávka a myslím, že je to super živák klip. Mimochodem ten klip je i součástí posledního CDčka.

JJ CROW: Co na tom DVD bude kromě tohoto klipu?

Lee: Na tomto DVD bude záznam koncertu, který proběhl zhruba před rokem. Bude tam vybranejch 9, 10 songů z toho koncertu + asi půlhodinovej dokument – dalo by se říct ve stejném zaměření, jako děláme teď tento rozhovor – to znamená, že každej říká, jak se do kapely dostal, co kdy poslouchal, čím prošel a samozřejmě děj HAZDECAY – jak to šlo dál, nějaký songy ze všech desek co máme a na závěr tam budou všechny 3 naše klipy, tzn. „Angelz in da house“, „Jewelz of concrete“ a „To all whu survive“. Tímto DVD chceme lidem ukázat jak to vypadá na koncertech a celkově tak nějak uzavřít tu éru, než se začalo tvořit poslední CD „Your.closest. f.r.iends“.

JJ CROW: To jsou vlastně etapy HAZYDECAY?

Lee: Jasně a tohle byla jedna z nich – všechno, co bylo kolem „Jewelz…“, ale protože je to naše první DVD, tak je tam dokument, ve kterém každej z nás řekne něco, aby se představil a sám se prezentoval lidem - přece jenom jsme zase tolik rozhovorů a tolik věcí zatím neudělali, aby nás člověk znal do nějakejch větších detailů.

JJ CROW: Takže více méně nová věc?

Lee: Ano, tím chceme uzavřít „Jewelz…“, teď jsme vlastně vydali další desku – „Your.closest.f.r.iend“ a na tu chceme navázat dalším videoklipem a pokud se nám podaří, tak udělat unplugged koncert, který v tuto chvíli řešíme.

JJ CROW: Takže akustický kytary?

Lee: Jasně, elektroakustický kytary, na který bysme nahráli pár vybranejch songů a pokud se to podaří, tak bysme to vydali jako další desku, natočili další videoklip, prostě něco s tím podnikli dál. Chceme prezentovat všechno co natočíme, zbytečně nezamykáme materiál do sejfu, anebo ho nevyhazujeme – využijeme z toho maximum.

JJ CROW: Plánujete nějaké turné k unpluggedu?

Lee: Turné zatím nepřipravujeme a v podstatě se k tomu ani nemůžu vyjádřit, protože máme zatím naplánovanej jeden jedinej koncert tady v Olomouci, kterej proběhne v dubnu. Už máme všechno tak nějak rozmyšlené, teď to nějak dáváme do cajku. Měli bychom tam mít spoustu hostů, kteří nás budou doprovázet třeba na klavír a na nějaký žesťový nástroje a spol.. Takže proběhne nějaký sehrávání a z toho vyplývá, že teď nebudeme mít čas pracovat na nějakým novým materiálu, ale spíš budeme mířit tímto směrem: koncert desetiletí, unplugged koncert, dělání klipů, odpočinek a práce na novým materiálu, kterej by mohl být na jaře 2008 přetavenej na další desku. Ale to jen dedukuju. Přece jenom nejsme hr na to, abychom měli potřebu vydávat desku každej rok, rádi si objedeme tu republiku, ne-li okolní země, abychom ukázali na živo jak nám to jde a potom si udělali teprve tu pauzu a sedli na ten materiál.

Když se ještě vrátím k tomu dubnovému unplugged koncertu v Olmiku, tak chci jen upřesnit, že chceme zjistit, jak se to bude líbit a jak to celkově dopadne, každopádně bychom z toho chtěli pořídit záznam – jak zvukovej, tak videozáznam a uvidíme, co se z toho bude dát použít a jakej o to bude zájem, že bysme ho třeba udělali i někde jinde. Zkrátka uvidíme, jak to dopadne a podle toho se zařídíme.

JJ CROW: Nemáte zájem spolupracovat s nějakým větším orchestrem, jak je to dnes moderní? Láká Vás podobná věc?

Lee: Na tom unpluged koncertu bude – neříkám přímo orchestr - ale měla by tam s náma účinkovat spousta hostů z olomoucké líhně, ale přece jenom se držíme trošičku zkrátka a nepřemýšlíme o nějakejch symfonickejch orchestrech – třeba to někdy přijde, ale teď je na to brzo. Říkám, zbytečně brouzdat a uplácat z hovna …

JJ CROW: Bič…

Lee: Já bych řekl ještě větší hovno!

JJ CROW: Nějaká elektronika nebo podobný experimenty ...?

Lee: Asi jediná elektronika, kterou v kapele máme je trigger – sampl na kopák, to znamená, že při živým vystoupení kombinujeme kopák živej s kopákem modulovaným a uděláme z něho jeden výslednej zvuk. Není to nic umělého, nebo něco, co by nezahrál ten bubeník. Prostě kopne a snímá to i mikrofon i snímač, kterej je schopnej přes zvukovej modul k tomu přiřadit nějakej konkrétní zvuk, kterej my tomu dáme a ten smíchá s tím živým a udělá z toho kořeněnější zvuk. Je to takový, jako když já pustím na kytaru booster, kterej si taky nastavím, přitom kytara sama o sobě na sucho hraje úplně jinak.

JJ CROW: Teď mě napadá, když se vrátíme zpátky do Lady Karneval, tak jsem tam slyšel nějaký klávesy. Je tak?

Lee: Tak ty máš ale hodně dobrý ucho teda! To čumím. Pod refrénem máme klávesy jen tak, aby tam bylo nějaký ochlupení navíc.

JJ CROW: V další tvorbě budou klávesy?

Lee: Určitě ne. Jestli se tam někde klávesy objeví, tak to zase bude nějaká bonusovka, nějaká chuťovečka, nějakej experiment, ale rozhodně si zakládáme na tvrdé podlazené kytaře, mlaskavé, megapodlazené base a melodickým zpěvu. K tomu samozřejmě pořádnej mazec na bicí a tohle je prostě základ, kterej bude HAZYDECAY vždycky tvořit a vždycky tvořil.

JJ CROW: Na koncertech jsem tě slyšel i zpívat…

Lee: V pár věcech se snažím nějak přicmrndávat. Dalo by se říct, že zpívám v každým třetím songu, kde podpořím refrén.

JJ CROW: Na první desce hostoval Zdena Šimeček z Godless Truth. Máte v plánu něco podobného?

Lee: Zdena Šimeček nám pomáhal při nahrávání pár songů, potom proběhlo pár koncertů na domácí scéně, kde nám vypomohl a byl hostem, ale na novou desku jsme už pozvali nový hosty.

JJ CROW: Když se zaměříme na texty, o čem jsou?

Lee: To je otázka spíš pro Adama, protože tohle je vyloženě jeho záležitost. My mu do toho nekecáme, jen občas mu pomáhá DeeAce s nějakejma „navoněnejma“ výrazama. Já neoficiálně nazývám náš zpěv jako „romantickej mazec o mrdání“ a ten můj výraz je odraz těch textů. Takže vlastně je to o romantice, lásce, zklamání a vztazích mezi chlapem a buchtou.

JJ CROW: Kdo vám dělal klip?

Lee: Klipy i DVD dělal náš kámoš STRUP, kterej dělá nějaký shoty a reklamy pro bikery, něco už proběhlo v TV a spolupráce s ním je maximálně uspokojující a je vidět, že i on se na nás vyvíjí a my se vyvíjíme na něm, takže ta spolupráce bude pokračovat dál.

JJ CROW: Jak to vidíš s kapelou dál. Nějaké cíle, mety, kterých chcete dosáhnout?

Lee: Cíle a mety jsme už dávno opustili, nic takovýho si nevytyčujeme. Pro nás je důležitý hrát, ukazovat se lidem, nás to baví a doufám, že to baví i ty lidi. Projíždět ne jenom kluby, ale i festivaly u nás, ale i v zahraničí, a to se nám zatím daří. Pokud se z toho vyvine něco víc, tak tím líp pro nás. Jsme teď v pozici, kdy hrajeme každej týden minimálně jednou a děláme to, co nás baví. Nikdo z nás neříká, že tím budeme vydělávat miliony, ale pokud by se to stalo, tak se nikdo z nás zlobit nebude.J

JJ CROW: V čem ti vyhovoval rozhovor v SuperPomeranči?

Lee: Pomeranč mi vyhovoval v tom, že už to nebyl první rozhovor, kterej jsme dělali. S Zellerem se známe už nějakej ten pátek (aspoň co se týče akcí, takže už proběhli nějaký konzervace mezi náma) a člověk je už uvolněnější, když toho druhého zná. A navíc Zeller se ptal na správné otázky, už věděl kam zabrouzdat. To máš to samé jako s publikem. Jakmile publikum pod tebou začne skákat, tak jim ukážeš dvakrát tolik, než normálně.

JJ CROW: Chtěl bys zkusit něco jiného než s HAZYDECAY? Máš jiné ambice?

Lee: Já si myslím, že s Hazy jsme toho nevyzkoušeli tolik, abych tíhl někam jinam. Samozřejmě, že jsou nějaký songy, nějaký rify, který neprošly, ale jsou se mnou nějak spojený, stojím si za nima a myslím si, že jsou na tolik dobrý, že by byla škoda je jen tak vyhodit, takže možná časem někdy nějakej projektík nebo něco proběhne. V tuhle chvíli nad tím nepřemýšlím, čekám, až mi přijde ta elektroakustická sedmistrunka, se kterou bude ten unplugged a uvidím, až chytnu do ruky sedmistrunnou španělku, která není jen tak běžně k sehnání, co to se mnou udělá, protože už jsem dlouho neměl akustiku v ruce. Pořád máme kam jít, pořád nás něco napadá, takže nepřemýšlím o tom, že bych se uplatnil někde jinde. Prostě Hazy je ten směr, kterej mě nezklamal, takže bych musel mířit někam jinam. Ale časem si stejně nějakej svůj projekt udělám, ale to je hodně výhledový.

JJ CROW: Která skladba se ti z vaší tvorby nejvíc líbí?

Lee: Tak to je zákeřná otázka, ale musím uznat, že já jsem romantik, takže mám rád ty naše oplodňováky – je to „Linez and Shadez“ z předchozí desky a z této desky je to „Wins for stars“, „Rivers crying“ a „Whatever you want“. To jsou fakt ty správný věci, za který bych si možná nechal upálit i ruku. Samozřejmě za ostatníma si stojím taky, ale ptal ses na ty nejlepší a mně při těchto opravdu vstává husí kůže na zádech.

JJ CROW: Co chcete předat lidem?

Lee: Já myslím, že něco podobnýho, co daly kapely nám. Za prvé je to názor, za druhé svoboda, za třetí seberealizace, za čtvrté relaxace, za páté absolutní vyčištění sebe sama, za šesté to prostě nelze popsat a za sedmé, z mého pohledu, když stojíš na vrchu, tak to vůbec nelze popsat… To je nádhera a krása, to jsou prostě věci, který jsou pro mě spojený se životem a bez toho bych si život vůbec nedokázal představit. Nebudu z toho nic víc specifikovat. Všechno jsem řekl jen heslovitě, ale ty hesla dávají tolik najevo, že si v tom najdeš to svoje a když ne, tak to musíš pochopit obecně.

JJ CROW: Láká tě ještě něco jiného, než hrát na kytaru? Malovat, psát, …?

Lee: Já jsem vlastně začal malováním jako malej prcek. Ne, úplně nejdřív vlastně sportem, pak jsem přešel k malování, pak ke kytaře. Ze šestistrunky na sedmistrunku, z elektriky na akustiku a teď mám doma banjo, tak uvidím, co s tím udělám. Možná ze mě bude takovej Ivan Mládek nebo něco podobnýho…

JJ CROW: Jaký máš vztah k moderním technologiím (PC, mobil, internet atd.)?

Lee: Tak ten mám velmi kladný, sám hodně využívám icq, skype, prostě PC a net a podobný věci. A jako kapela bysme se určitě bez netu neobešli. Je to výborná věc k rychlé a ve chvilce hodně lidem viditelné prezentaci a myslím, že v téhle době už kapela bez svých netových stránek ani nemá šanci. My si vlastně děláme všechny grafický návrhy stránek, bookletů a všeho možného, dokonce se podílíme i na videoklipech, dvd a vlastně všem, co děláme, takže tyhle vymoženosti berem jako samozřejmost. Občas si nahrajem do kompu i verze nových songů, ale tady se jakž takž držíme staré metody - na zkušebně to mastit pořád dokola.... :-)

JJ CROW: Dokazál by sis sebe představit v jiné době? A když jo, tak ve které? Co by tam mělo s tebou být?

Lee: No dokázal bych si sám sebe představit v různých dobách a asi těžko říct, která by to měla být a co bych s sebou chtěl mít. Ale pokud bych mohl měnit, tak asi bych chtěl být v druhé polovině 20. století, vymyslet zesilovače a elektrickou kajtru a bylo by po prdeli – už bych nemusel ten aparát dávat tak dlouho do cajku, aby vypadal a hrál opravdu tak, jak já
chci...

JJ CROW: Děkuju za rozhovor! Máš nějaký vzkaz pro lidi?

Lee: Já taky díky. Všem bych vzkázal, ať valí metal, chodí na koncerty, kupujou desky a neserou se do toho, o čem ví hovno.